Našla jsem
v lese
ztracenej šíp,
myslím, že
jednoho z
Amorů.
Pořád si říkám:
„bude líp“
a koutky…?
Koutky furt
nahoru
Hodlám vydat
knížku básní,
u který se každej
zasní,
z které aspoň
na chvíli,
vzlétnou v duši
motýli…
Bílá je barva
andělů…
a černá taky.
A ten můj,
strážnej…?
Tak ten je
khaki.
Našla jsem
v lese
ztracenej šíp,
myslím, že
jednoho z
Amorů.
Pořád si říkám:
„bude líp“
a koutky…?
Koutky furt
nahoru
Objetí je stav
kdy netřeba slova
tak se někdy stav…
zkusíme to znova
Ve vlašském ořechu
moudrosti věku,
je třeba nádechu…
přeplavat řeku.
Ve vlašském ořechu
vzpomínky něhy
a třeba bez dechu…
propojím břehy.
Jen v rouše
Evině
přišla jsem
k Tobě,
tváříc se
nevinně
jak čerstvé
robě.
Zrozena
z mořských
pěn
a trochu
z hlíny,
život je
plný změn,
rozpusťme
stíny…
V kostelním tichu
dva strážci
střeží…
…mlčení…
A zatím… tiše
v každém
z nás,
se rodí
zjevení…
Dívám se na mraky,
nyní už bubáky
nevidím v nich.
Co duše bolelo
v hlubinách zmizelo
a padá sníh…
Na okraji vesmíru
žijou lidi ve smíru.
Nezloběj se na sebe,
maj to blízko do nebe.
U silnice dva bodláci
řekli,
že se nevyplácí
býti k sobě pichlaví
no… a pak se
…objali
Za zdí v tomhle paneláku,
uvadají květy máků.
Krvavý a svrasklý květy,
prostupují naše světy.
Stejně jako naše city,
krvavý a svrasklý cosi…
o dvě kapky rosy
prosí…
Andělé,
co říct Ti měli
“Budeš tátou”
oněměli…
a v tom
tichu
bez cesty
za zločinem
aresty.
Za zdí v tomhle paneláku,
uvadají květy máků.
Krvavý a svrasklý květy,
prostupují naše světy.
Stejně jako naše city,
krvavý a svrasklý cosi…
o dvě kapky rosy
prosí…
Andělé,
co říct Ti měli
“Budeš tátou”
oněměli…
a v tom
tichu
bez cesty
za zločinem
aresty.
Máš-li v cajku emoce,
nesejmou tě nemoce.
Tak se lidi tlemte denně,
ať je, sakra, chorob méně.
Když je život na pytel,
když je život na rum,
nepomůže spasitel,
dám si velký Durum.
Když se věci zamotaj,
a dochází dech,
asi je v tom jinotaj,
asi… jsem na plech.
Nerouhám se, nepláču,
v ruce držím zmrzku,
přebarvím se z blondýny
na kvalitní zrzku.
Nebo vrátím tělo zemi,
duši nebi, kůži lvům,
— nebo mezi věcmi těmi,
zvolím zase jen ten…
rum.
Ženský pište básničky
pro radost i smutek
i pro toho darebáka
co vám s jinou utek.
Ženský pište básničky,
slova barvy hlíny,
vyrejvejte do kamenů
radosti a splíny.
Ženský pište básničky
i když se vám nechce,
i když život neplyne
hravě, něžně, lehce.
Ženský pište básničky,
pro toho kdo vnímá,
že oheň a naděje
ve vás ještě dřímá.
Nedělní chvilka poezie
nikoho vlastně…
nezabije.
Chvilinka se slovy,
které mění
životní okovy…
na umění…
Za poslední
love,
snídám jab'ko
granatove
Smutně hledím
na díru
v toaletním
papíru…
Zas na prince
z pohádky
nemám
ani na splátky…
Nečekám
na prince
s bílým
koněm
žiju život
teď
a né po
něm.
Nečekám na dary pod
uschlým
stromem.
V opuštěné
hale
létám na
rogale.
Rogalo je na
váhu,
a tak sbírám
odvahu,
dle poslední
teze,
posunout své
meze…
Toužím vlastnit
Lamborghini,
jaké nemá nikdo
jiný.
Navzdory
své hříšné
touze,
mám jen
starýho…
Francouze
Po dvou chlapech
a třech dětech
přicházím teď
do let,
kdy se chovám
jak raketa,
co má střední
dolet.
Způsobuji
paseku, paniku a
zmatky…
takže často srandu
mají
děti ze své
matky…
Dnes jsem
asi způsobila
zmatky trochu
citové…
když jsem borce
políbila a řekla mu
ajlove…
netušil co má si počít,
chtěl mě pozvat
na hory.
A než zmizel
řekl jenom
milá holka
ájmsorry…
Jak se asi cítí
knoflík připoutaný nití
režnou –
ke své košili,
když nežhnou ani nešílí
z ní muži,
když se oblékám…
i tak jsem ráda,
že ho mám.
Za noci Svatojánské,
v košili pánské,
na stupně vítězů
už dávno
nelezu.
Vyměním 2 velké byty
za 3 malé trilobity.
Chci vyměnit starý les
za cestu až do nebes.
Směním jednu díru myší
za toho kdo dobře slyší.
Chci vyměnit auto s klíčkem
za cirkus i s kouzelníčkem.
Koupím starý obraz mnicha,
který nechce být už zticha.
Vyměním dva živé šnečky
…za hrnečky.
Prodám hnědý z kůže pásek,
koupím vagón sedmikrásek.
Prodám to… co k žití není,
no a za to získám jmění.
V hustých lesích
kolem Luže,
hledám muže,
kterej může…
Obalena v pavučině,
snídám starý keksy,
i když zrovna na mizině…
připadám si sexy.
Sotva se vleču
s nohama
v leču.
Snad jenom
Pán… ví
co bylo
v pánvi.
Vysála jsem pavouka
a karma to prokoukla.
Během velmi krátké chvilky
přemnožily se
octomilky…
Vysála jsem,
asi je to hřích,
křížek z růžence.
Osud už není
na nebesích,
ale na Lence…
Dnes mi
k svátku,
no k té
Lence,
dali průkaz
pojištěnce
Přišla jsem na to,
su na se hrdá,
život je měna,
hlavně ta
tvrdá.
Nevím kde to v sobě beru,
jezdit občas v protisměru.
Cožpak není v každé ženě
…projet kruháč obráceně?
V policejním
voze
s želízky
na noze
jedu vstříc
své cele
…
Do…dele…
Je to tak krásné
zestárnout spolu…
u jednoho
ribstolu.
Do vlasů na trávě šeptám ti: „Cvoku,
sbalils mě, cítím to, zas na půl roku…“
Bráníš se, vytáčíš, snažíš se lhát,
„…měl jsem tě, už předtím, dvacet let rád…“
Nad námi hvězdy a před námi stáří…
Voňavá tráva a horký září…
Dýchám jen
tence,
srdce bije
na půl…
Hoří
adventní věnce
a za chvíli,
chytne i
stůl…
Na adventním
věnci
dva milenci…
planou.
A jak ten
čas letí,
přidá se
i třetí,
aby nebyl
stranou
Pořád se
bojíme
sami sebe.
Pořád si
myslíme,
že pro
jiné
je to
nebe…
Most v Mostaru
když po něm
kráčíš
zní po staru
když pořád
válčíš
Za mlhou z kamení,
za bránou z kostí,
tam řeka pramení,
co mrtvé hostí.
Za domkem z chřestýšů,
za louží z mědi,
všechno co napíšu,
ptáci hned snědí.
Musíš jít potichu,
vyhnout se mlze,
a kostmi proběhnout
směle a drze.
V pohádkách, naštěstí,
dobro vždy klíčí.
A mlhu z kamení
nakonec zničí.
Jak se množí
mořské panny?
Ty se množí
šupinami.
Když starému
panna dá,
cítí se
jak za mlada.
Do vinného sklípku
pozval orel slípku.
Slípka začla plány splétat,
že naučí orla létat.
Klove, pípá, hlučně kdáká,
že by radši na panáka.
Pro ty, kdo v happy end věří
zůstalo před sklípkem peří.
Po cibuli vlci bulí,
ale já vím přeci,
že bulí i šneci.
Kdo nebulí po cibuli,
a teď si to přiznej,
ten je prostě divnej.
Dotýkám
se dotykáče
a ten mobil
tiše pláče.
Je prý starej byrokrat
co by se chtěl dotýkat
jen svých
osobních dat…
Miluju sníh
na silnicích
Při procesu vzniku
měli jsme kliku…
Myji
Zmiji
…bývám trochu
na zapřenou,
někdy mužem,
jindy ženou…
Na svou duši
mírně jetou,
ač je mi to nemilé,
píšu tuší,
což se sluší:
„Bacha, vole,
fragile!!!“
Zavile jsem zavyla,
jako stará kobyla,
jako býk co rozbil mlýn
a má z toho velkej splín.
Kravinami člověk roste,
říkávám si nejmíň posté.
Syn i dcera, ba i myš…
Pýcha, pytel, potom plyš.
Mě ta dálka neleká
netřeba se bát,
někdy posun kupředu
může být i pád.
Někdy láhev
svěřená moři
je to, co…
budoucnost tvoří.
Po lahvince
myslivce
vytahuju kostlivce
ze skříní
i zpoza dveří
jeden ke dvoum
metrům měří.
A ten druhej
metr padesát
a chtěla jsem
mu zrovna
psát…
Na skelet,
že po myslivci
správnej let
teprve začíná.
Jsme holt
jedna rodina.
Domov je židle,
hrnky od čaje
a starý pantofle
Místo kde nikdo nehraje
si na krále,
ani na bohéma
Domov je
malé velké téma
když děti mizí
O tom co nás pojí
a co dělí…
jsou to chrámy
a nebo cely?
Jsou to dostihy
nebo sázky
a kolik domov
dává lásky…
A nad židlí
uschlé jmelí
City nejde vrátit
každý se tím trápí, žere
než si život krátit
zajdu s někým do postele
s kým je vlastně celkem fuk
sex prospívá pleti
jestli holka nebo kluk –
asi jedno v týhle změti
Slova v barvě kamení
přicházejí na svět,
někde ve mě pramení,
nevezmu je nazpět.
Dávno nechodím
ke zpovědi,
ve spárách zdí
nacházím
odpovědi…
Pod peřinou
zůstalo
trochu
žáru,
po vlajce
co plála
na stožáru…
Někdy má anděl
modré vlasy
a někdy
hnědé…
A někdy je
život
"…no tak
asi…"
A někdy
rychle jedem
Dva ježci dřevění
po louce běží
k Mecce.
Je to jak
zjevení,
utekli právě
z klece.
Důkaz č. 68
nechť ježek = dřevěný + utečenec ∈ louka, pak platí:
2 × ⟶ x = m E c2 aDokažte, že
Důkaz:
Dokažte, že
Důkaz: nechť
Na dně mé staré kabelky
dělí se části na celky.
Stejně jak ve mě,
když zeptal ses:
„Slečno…
chceš se mnou poznat…
NEKONEČNO?“
Vylil mi někdo
litr mlíka
na novýho
žigulíka.
Colu bych
chápala
ta žere lak,
je to vzkaz:
„Kámo,
tady jde
o zobák.“
Přemýšlím,
mudruju,
nakonec…
Lada je nejspíš
kojenec.
Závidím lidem, kteří prahnou po zážitcích. Já jich mám po ránu tak akorát. To se tak člověk vydá, nic zlého netuše, na nákup do Tesca. Úplně obyčejný nákup, rozumějte. Beru s sebou tu milovanou blonďatou blbku. To by mi neodpustila.
Před obchodem je uvázaný psík, střední velikosti a hlasitě štěká, vyje, sem tam hrábne packou. Naše nacvičené úvaziště u hromosvodu je naštěstí volné. Pes uvázán, košík protlačen, zpocená v roušce hledám potraviny, když v tom…
V tom se rozevřou dveře a jako by se sama nebesa chtěla pobavit… Do obchodu s hlasitým štěkotem a bez obojku vlítne moje blondýna. Chvíli jí trvá, než mě mezi regálama najde, ale pak… pak je to tady… našly jsme se. Té radosti, někteří samou radostí skákají do výše naskladněných okurek a následuje rychlý okruh kolem vajec a sýrů. Marně se snažím to obrovské šťastné zvíře chytit.
Sledují nás prodavačky, zákazníci a nebesa, ty se smějí až drobné slzičky padají na chodník.
Vleču to zvíře ven. „Tam neprojdete“, volá na mě paní pokladní, když vidí, jak narážím do turniketu. Plastové packy na průjezd košíkem se také ohýbají jenom jedním směrem, lezu po čtyřech, táhnu hopsajícího šťastnýho psa. Venku vyje ten uvázanej. Lidé nenakupují, baví se.
Venku je dáma utažena k hromosvodu, je mi jedno jestli dýchá. Je dobré být před smrtí chvíli šťasten.
S klidem se vracím ke svému nákupnímu košíku a už jsem opět šedá a nezajímavá nakupující myš. Zaplaťpánbůh.
Před spoustou let, tematicky zaměřený zájezd na gotické památky Normandie a Bretaně. Provází nás osmdesátiletý průvodce. Je to zcestovalý, sečtělý, jazykově vybavený a neuvěřitelně životaschopný stařík.
Já jsem tu omylem, protože kamarádka řekla pojeď. Ostatní účastníci jsou lidé vzdělaní, vyučují dějiny umění, dějiny, umění — a jsou tu správně.
Děda vypráví: „A nalevo vidíte…“
No a já si odjakživa pletu pravou a levou. Tak samozřejmě koukám napravo na dětské hřiště a z mikrofonu se ozývá, že toto bylo vybudováno na konci třináctého století za vlády nějakého strejdy. Mě to moc neštymuje k těm barevným koníkům na ocelových pérech, ale než svůj omyl zjistím, projíždíme kolem čerpací stanice. A ta asi taky nebude tak stará.
Městečko Etretat. Kromě toho, že je malebné (Monet ví) se v moři kolem nacházejí drahokamy. Náš průvodce vysvětlil, že vypadají jako drobná zelená sklíčka.
Je začátek března. V moři jsem sama. Přátelé, s akademickými tituly z humanitních škol, mému skotačení ve vlnách s vyhrnutými nohavicemi přihlížejí ze břehu v péřových bundách. A najednou ho mám. Zelený drahokam. Už taky bylo načase. Nohy zmodraly a pokouší se o další barevný level.
Nadšeně běžím za průvodcem a ukazuju mu svůj nález.
Milý moudrý pán posune brýle a povídá: „Musím vás zklamat, tohle je jen střípek staré obroušené pivní lahve.“ Vrací mi ho soustrastně do ruky a já mu říkám: „A víte co? Já to takhle mám i s chlapama. Vždycky si myslím, že jsem našla poklad a ona je to jen rozbitá, obroušená láhev od piva.“
Ve starém pánovi byla hluboká životní moudrost, když řekl: „Víte, máte dvě možnosti. Buď nepátrat po pravosti klenotu, anebo si ty střepy netahat domů.“
Pohlédl na kamínek a šibalsky na mě mrknul: „Naházejte to do předzahrádky, však oni vám tam ještě budou platní.“
Veselé a smutné příběhy se střídají a někdy prolínají a vytvářejí směsice nepojmenovatelných pocitů.
Pár let zpátky, v hospicu U svaté Zdislavy v Liberci, odcházel z tohoto světa blízký člověk.
Ze začátku mě poznával, pak někdy, pak ne. Klobouk dolů před pracovníky v hospicu, nesmírný obdiv pro jejich úsměv, klid a pohodu. Dokonce v přízemí bufík s výbornou kávou a nanukem. A tak si ty poslední chvíle lidé snaží udělat krásné, pokud to jen trochu jde.
Ten den jsme s kamarádem vykouřili 18 cigaret za hodinu a půl. Já zapálila, roztáhla a podala. Cigárko někdy vyhaslo. Tak znova.
Cestou zpátky se ale dostavil smutek a sedl na duši. Otázky proč, slzičky a špatně z cigaret.
Říkala jsem si, že než to skrze slzy, rozmazaný s řasenkou a nudlí, do někoho trefit, radši zastavím a trochu se projdu.
Ve Lvové jsem zahodila auto na parkovišti pod Lemberkem a vydala se ke studánce. Je prý zázračná. Táhnu se a je mi blbě, fyzicky, duševně i duchovně. Mám v plánu se napít, obejít kopec a pokračovat v jízdě. Na magii míst moc nevěřím, ale tenkrát tam byla. Nebo tam nebyli lidi. Nevím. Měla jsem pocit, že i stromy mě hladí.
U studánky byl starší pán s kárkou plnou PETek a trpělivě čerpal zázračnou vodu. Vyhodnotila jsem jeho počínání zhruba na dva dny. Přistoupila jsem k němu a požádala, zda bych se mohla jen napít. Pán byl samá laskavost. Přeťal proud PET lahví, objevil se proud vody. Spojila jsem dlaně v mističku, nabrala vodu a hluboce se napila. Pak ještě jednou, a nakonec jsem si umyla obličej. Dědek mě celou dobu pozoroval. Když jsem se narovnala a mokrým úsměvem mu poděkovala zvolal: „ZÁZRAK! O dvacet let jste omládla!“
Byla to pecka, jako kdyby mi stříkli živou vodu přímo do žíly, přinejmenším VAPkou.
Rozchechtala jsem se tak, že jsem se nemohla nadechnout. Když jsem se uklidnila, povídám tomu vtipálkovi: „No, vy jste mi teda dal.“
Dědek se chechtá a povídá: „Ale vy mě né…“
Tak tam stojíme nad pramenem živé zázračné a samozřejmě radioaktivní vody a tlemíme se.
Zamávala jsem mu. Sady pod Lemberkem začínaly kvést.
Kamarád zemřel na den Země. Radost a smutek v nás vytvářejí směsici nepojmenovatelných pocitů. Jsem za to vděčná.
Asi to bylo ze stresu, že mě navštíví maminka. Rozhodla jsem se hned po ránu upéct roládu.
Hned v první fázi po vytažení jsem ji zapomněla zabalit do mokré utěrky, takže později se vzpouzela a trhala. Pak jsem vytáhla z lednice marmeládu a ejhle — nešla natírat, byla hustá, plná kousků, tak jsem naznala, že je bio. Netuším, kdo a proč mi ji věnoval. Bojovala jsem statečně, duch zvítězil nad hmotou. Celá upachtěná jsem svinula tu majstrštyk palačinku. Vezmu skleničku s marmeládou, že ji uklidím a s hrůzou čtu… Pečený čaj 2019.
K roládě tohoto typu doporučuji podávat horkou vodu.
Ale to je příběh na jindy
Máma vždycky snila o tom napsat knížku básní. Jo, řeknete si, o své knížce sní každý druhý člověk. A skoro nikdo ji nedotáhne až do konce. Tamten začne od začátku, napíše dvě tři stránky a po čase to zabalí. Že je to moc složitý. No a jiný zase píše páté přes deváté. Tak jak ho to napadne.
No a máma to tak měla pořád. S radostí vymyslela básničku, napsala ji tu na cár papíru, na zeď, tamhle na kus složenky či účtenky… No a pak? Prostě ji někde založila. A tak jsme různě po domě náhodně objevovali díla. A zpravidla v době, kdy jsme akutně hledali zrovna něco jiného. Trochu pomohlo, když si začala některé básničky psát na svůj fejsbůk. Ale zkoušeli jste někdy něco hledat na facebooku?
A tak se zrodila hlodavá myšlenka. Taková ta, co vás nenechá vydechnout – Co by se stalo, kdybychom knížku zkompletovali za mámu? A chtěli jsme to stihnout do roku a půl, na autorčiny padesátiny.
Nejtěžší část, jak asi správně tušíte, bylo sesbírat a seřadit básničky, aby na sebe jakž takž navazovaly. Zdánlivě banální úkol, který ale zabral půl roku. Do dneška nevím, jak se bráchovi podařilo všechny skryté básničky najít, a ani nevím, kterou část bytu musel převrátit vzhůru nohama. A asi měl tak trochu štěstí, že zrovna týden máma nebyla doma.
Na začátku léta 2020 bylo teda zkompletováno, básničky seřazené, vybrané jedno písmo pro nadpisy a jedno písmo pro text… A prostě to nebylo ono. Všechno to bylo ucelený, jednolitý, splňovalo všechny designové předpisy. Ale nebyla to mámina knížka. Neměla jeji duši. Všechno bylo moc normální. Jenže máma je duší narušitel. Tu a tam udělá něco jinak. Tady použije jiný styl. A pak se najednou rozhodne zase úplně jinak. Jen tak, protože to tak má. Chtěli jsme aby tohle bylo na první pohled vidět i v knížce.
Když tedy otevřete dvojstranu, vybafnou na Vás různé období, různý styl. Většina obrázků je mámina tvorba, poznáte to podle stylu. Zbytek je tvorba naše, jejích „dětí“. Knížka má být dárkem. Nám jí. A od ní Vám.
Máma se totiž v průběhu prací tak trochu dozvěděla, co pro ní chystáme. A nakonec se velkou měrou na samotné knížce podílela taky.
— dcera Marie
Děkujeme za moudré rady Šablově mamince.
Vytiskněte si ji na stránce dosina.cz
Sledujte Dosinu na Facebooku.
Lenka Dosina je pseudonym pro bláznivou básnířku z lužických hor. Lenka miluje svobodu, svého psa a toulání se po lesích.