Zá­vi­dím lidem, kteří prahnou po zá­žit­cích. Já jich mám po ránu tak ako­rát. To se tak člo­věk vydá, nic zlého ne­tu­še, na nákup do Tesca. Úplně oby­čej­ný nákup, ro­zu­měj­te. Beru s sebou tu mi­lo­va­nou blon­ďa­tou blbku. To by mi ne­od­pus­ti­la.

Před ob­cho­dem je uvá­za­ný psík, střed­ní ve­li­kos­ti a hla­si­tě štěká, vyje, sem tam hráb­ne pac­kou. Naše na­cvi­če­né úva­ziš­tě u hro­mosvo­du je na­štěs­tí volné. Pes uvá­zán, košík pro­tla­čen, zpo­ce­ná v rouš­ce hle­dám po­tra­vi­ny, když v tom…

V tom se ro­ze­vřou dveře a jako by se sama ne­be­sa chtě­la po­ba­vit… Do ob­cho­du s hla­si­tým ště­ko­tem a bez oboj­ku vlít­ne moje blon­dý­na. Chví­li jí trvá, než mě mezi re­gá­la­ma najde, ale pak… pak je to tady… našly jsme se. Té ra­dos­ti, ně­kte­ří samou ra­dos­tí ská­ka­jí do výše na­sklad­ně­ných oku­rek a ná­sle­du­je rych­lý okruh kolem vajec a sýrů. Marně se sna­žím to ob­rov­ské šťast­né zvíře chy­tit.

Sle­du­jí nás pro­da­vač­ky, zá­kaz­ní­ci a ne­be­sa, ty se smějí až drob­né sl­zič­ky pa­da­jí na chod­ník.

Vleču to zvíře ven. „Tam ne­pro­jde­te“, volá na mě paní po­klad­ní, když vidí, jak na­rá­žím do tur­ni­ke­tu. Plas­to­vé packy na prů­jezd ko­ší­kem se také ohý­ba­jí jenom jed­ním smě­rem, lezu po čtyřech, táhnu hopsa­jí­cí­ho šťast­ný­ho psa. Venku vyje ten uvá­za­nej. Lidé ne­na­ku­pu­jí, baví se.

Venku je dáma uta­že­na k hro­mosvo­du, je mi jedno jest­li dýchá. Je dobré být před smrtí chví­li šťas­ten.

S kli­dem se vra­cím ke svému ná­kup­ní­mu ko­ší­ku a už jsem opět šedá a ne­za­jí­ma­vá na­ku­pu­jí­cí myš. Za­plať­pánbůh.

Před spous­tou let, te­ma­tic­ky za­mě­ře­ný zá­jezd na go­tic­ké pa­mát­ky Nor­man­die a Bre­ta­ně. Pro­vá­zí nás osm­de­sá­ti­le­tý prů­vod­ce. Je to zces­to­va­lý, se­čtě­lý, ja­zy­ko­vě vy­ba­ve­ný a ne­u­vě­ři­tel­ně ži­vo­ta­schop­ný sta­řík.

Já jsem tu omy­lem, pro­to­že ka­ma­rád­ka řekla pojeď. Ostat­ní účast­ní­ci jsou lidé vzdě­la­ní, vy­u­ču­jí dě­ji­ny umění, dě­ji­ny, umění — a jsou tu správ­ně.

Děda vy­prá­ví: „A na­le­vo vi­dí­te…“

No a já si od­jak­ži­va pletu pra­vou a levou. Tak sa­mo­zřej­mě kou­kám na­pra­vo na dět­ské hřiš­tě a z mi­k­ro­fo­nu se ozývá, že toto bylo vy­bu­do­vá­no na konci tři­nác­té­ho sto­le­tí za vlády ně­ja­ké­ho strejdy. Mě to moc ne­šty­mu­je k těm ba­rev­ným ko­ní­kům na oce­lo­vých pé­rech, ale než svůj omyl zjis­tím, pro­jíž­dí­me kolem čer­pa­cí sta­ni­ce. A ta asi taky ne­bu­de tak stará.

Měs­teč­ko Etretat. Kromě toho, že je ma­leb­né (Monet ví) se v moři kolem na­chá­ze­jí dra­ho­ka­my. Náš prů­vod­ce vy­svět­lil, že vy­pa­da­jí jako drob­ná ze­le­ná sklíč­ka.

Ve­se­lé a smut­né pří­běhy se stří­da­jí a někdy pro­lí­na­jí a vy­tvá­ře­jí smě­si­ce ne­po­jme­no­va­tel­ných po­ci­tů.

Pár let zpát­ky, v hospicu U svaté Zdi­sla­vy v Li­ber­ci, od­chá­zel z to­ho­to světa blíz­ký člo­věk.

Ze za­čát­ku mě po­zná­val, pak někdy, pak ne. Klo­bouk dolů před pra­cov­ní­ky v hospicu, ne­smír­ný obdiv pro je­jich úsměv, klid a po­ho­du. Do­kon­ce v pří­ze­mí bufík s vý­bor­nou kávou a na­nu­kem. A tak si ty po­sled­ní chví­le lidé snaží udě­lat krás­né, pokud to jen tro­chu jde.

Ten den jsme s ka­ma­rá­dem vy­kou­ři­li 18 ci­ga­ret za ho­di­nu a půl. Já za­pá­li­la, roz­táh­la a po­da­la. Ci­gár­ko někdy vy­has­lo. Tak znova.

Ces­tou zpát­ky se ale do­sta­vil smu­tek a sedl na duši. Otáz­ky proč, sl­zič­ky a špat­ně z ci­ga­ret.

Ří­ka­la jsem si, že než to skrze slzy, roz­ma­za­ný s řa­sen­kou a nudlí, do ně­ko­ho tre­fit, radši za­sta­vím a tro­chu se pro­jdu.

Ve Lvové jsem za­ho­di­la auto na par­ko­viš­ti pod Lem­ber­kem a vy­da­la se ke studán­ce. Je prý zá­zrač­ná. Táhnu se a je mi blbě, fy­zic­ky, du­šev­ně i du­chov­ně. Mám v plánu se napít, obe­jít kopec a po­kra­čo­vat v jízdě. Na magii míst moc ne­vě­řím, ale ten­krát tam byla. Nebo tam ne­by­li lidi. Nevím. Měla jsem pocit, že i stro­my mě hladí.

Asi to bylo ze stre­su, že mě na­vští­ví ma­min­ka. Roz­hod­la jsem se hned po ránu upéct ro­lá­du.

Hned v první fázi po vy­ta­že­ní jsem ji za­po­mně­la za­ba­lit do mokré utěr­ky, takže poz­dě­ji se vzpou­ze­la a tr­ha­la. Pak jsem vy­táh­la z led­ni­ce mar­me­lá­du a ejhle — nešla na­tí­rat, byla hustá, plná kous­ků, tak jsem na­zna­la, že je bio. Ne­tu­ším, kdo a proč mi ji vě­no­val. Bo­jo­va­la jsem sta­teč­ně, duch zví­tě­zil nad hmo­tou. Celá upachtě­ná jsem svi­nu­la tu majstrštyk pa­la­čin­ku. Vezmu skle­nič­ku s mar­me­lá­dou, že ji ukli­dím a s hrů­zou čtu… Pe­če­ný čaj 2019.

K ro­lá­dě to­ho­to typu do­po­ru­ču­ji po­dá­vat hor­kou vodu.